Lekníny a stulíky

Leknínovitá čeleď vodních rostlin ( Nymphaeaceae) zahrnuje lekníny a stulíky (Nuphar), patří sem rovněž tropické rody Victoria ( viz Abecední přehledy vodních rostlin) a Euryale. Tropickým, teplomilným leknínům se daří ve vodě teplé 22 až 32°C,což u nás bývá zřídka. Proto se tropické druhy a kultivary pěstují spíše ve sklenících, v botanických zahradách. V této publikaci se jimi zabývat nebudeme.

Lekníny a stulíky patří k vodním rostlinám vzplývavým, které koření ve dně, ale listy a květy plavou na vodě. Snášejíni hloubky 150-200 cm, proto lze o nich hovořit také jako o hlubokovodních rostlinách (spolu se submerzními, ponořeně žijícími). Druhy, variety a odrůdy  ( kultivary) leknínů a stulíků snášejí sloupec vody od 20 cm ( zakrslé a trpasličí) do 150 cm nad oddenkem, ale údajně byly v přírodě nalezeny i v 500 cm (nedočetl jsem se ovšem, jestli kvetly). Rod leknínů Nymphaea zahrnuje stěží 1000 druhů , variet, kultivarů, nikoli 16 000, jak uvádí jedna nedávno vydaná publikace. Dělí se jednak na tropické, jednak na venkovní čili zimovzdorné, tj. přezimující venku pod ledem. Venkovní, zimovzdorné lekníny mají asi 7 druhů (+řadu poddruhů, variet a forem), ze kterých bylo asi od roku 1870 dodnes vyšlechtěno na 300 barevných kříženců. V ČR se jich pěstuje 160-180 ( cv.,ssp.,sp.,var.), největší sbírky vlastní Hříbalova vodní zahrada ve Lhotě u Kladna a botanická zahrada ČAV v Průhonicích.

Květ

poupě narůstá pod vodou a na hladině se objeví , až když je připraveno k rozkvětu. U hvězdicovitých květů je podobno špici na hromosvodu , ale bývá i širší, u miskovitých květů je bachraté. Svými uvnitř bílými a zevně zelenými  kališními lístky ( sepály) je pevně sevřeno tak, aby do něho nemohla vniknout voda. Sepály bývají 4, zřídka 5, velmi ojediněle až 6. Když se poupě rozevře, objeví se křehká krása korunních plátků (petálů) v počtu 13-30 ks, plnokvěté drůdy mívají až 60 ks, zcela mimořádně měl jediný kultivar 129 ks ( Gloire de Temple-sur -lot.

Jejich barva bývá směrem od středu květu tmavší , obvodové petály ( směrem k sepálům) mohou být světlejší, bledší, bělavě zrnité, podobně bývají bledší k lemu či ke špici. Květ vydrží 3 až 4 dny. Pak petály uhnijí , semeník klesne pod vodu a zvětší se v tobolku podobnou makovici , v níž dozrávají tmavá semena v přehrádkách ( přehrádek bývá tolik , co paprsků). Tobolka se posléze rozpadne a semena obalená slizem plavou na vodě. Když se jim smyje ochranný sliz, klesnou na dno. Na vršku semeníku je blizna ( zpravidla žlutě vybarvená), tvarem talířovitě plochá až krátetrovitá či nálevkovitá, uprostřed s výčnělkem, kolem něhož bývá bliznová tekutina, ve které sem tam utone hmyz. Paprsky jsou rozloženy v kruhu po obvodě blizny. Napočítal jsem jich 7-48 ks, vybarvené asi jako nitky tyčinek. Tyčinky ( skládají se z nitek nahoře zakončených prašníky) jsou zpravidla o něco světlejší, než je barva vnitřních, centrálních petálů, nejčastěji žluté, meruňkové, růžové, červené,a to v počtu 24-139 ks. Prašníky bývají žluté, meruňkové až červené , pyl se objevuje obvykle od srpna, ale nebývá tvořen všemi kultivary.

Tvar květu bývá většinou šlkovitý, méně často miskovitý ( petál bývá širší a kratší, vytváří široký člunek), zřídka hvězdicovitý ( petály jsou velmi úzké, ale dlouhé, někdy na špici háčkovité).

Velikost, průměr květu ( zkratka d, tj. diametr neboli průměr kulatého květu) se mění podle vzrůstnosti druhu či odrůdy, podle hloubky vody nad oddenkem, podle živin v substrátu aj.  U karmínově červeného kultivaru Charles de Meurville jsem naměřil největší průměr 33 cm v hloubce vody 125 cm. Doba květení venkovních leknínů závisí na délce a kvalitě slunečního svitu a na teplotě vody. Lekníny kvetou zpravidla od června do října, a to v několika květových vrcholech. Mimořádně se první květy objevují už od dubna, poslední ještě někdy v listopadu. Které trvalky se jim vyrovnají v délce sezónního kvetení !! Květy se rozevřou ( podle druhu a odrůdy, podle počasí , aj. ) mezi 8-11.hodinou, zavřou se v 15-18 hodin, závisí to na druhu či odrůdě leknínu, na podnebí ,na počasí, na teplotě vody na slunečním svitu atd.

Barva a vůně leknínovitých květů

Venkovní lekníny nemají barvu černou, zelenou ani modrou, tyto barvy najdeme u tropických druhů. Bílé květy mají žlutý střed ( tj. tyčinky, bliznu i paprsky). Růžovobílé rozkvetou v něžně růžové ,jež se mění 2.-3. den květení do bílé, silně voní. Středně a tmavě růžové tolik nevoní. Červené lekníny nemají pravou červeń, jde zpravidla o směs karmínové a purpurově červených barev. Žluté jsou spíše světle žluté. Lekníny měďnaté čili oranžově proměnné během 3-4 denního trvání květu tmavnou, jsou směsí růžové, žluté a červené, říká se jim též meruňkové či broskvové ( míněna je barva plodů). Jejich výsledná barva má nejblíže k pravé červené. Nejvýraznější vůně , sladce anýzově do fialek aj. bývá u růžových kultivarů, podobně jako u odrůd vyšlechtěných z druhu zvaného leknín vonný ( tj. Nymphaea odorata), méně voní bílé a červené, pak růžové, měďnaté a žluté květy. Vůně připomínají anýz, citron, fialku, pomeranč, vanilku, mandle, třešňové dřevo aj.

Květuschopnost čili počet květů za sezónu, za jedno  vegetační období, kolísá podle druhu a odrůdy, podle tepla ( podnebí, počasí), podle množství živin atd. . Nejvíce květů za sezónu jsem napočítal na červeném leknínu Charles de Meurville, a sice 58 květů ( 58 krát 3-4 dny trvání květu = 174-32 květových dní) !!! Když jsem přepočetl průměr všech 58 květů jakoby na jeden květ, činí to kruh o ploše přes 3 m2 - a to už je pěkná spotřeba živin !!!!

List

Leknínové listy se objevují na hladině vody od března až dubna. Podle listu, jeho tvaru, obrysu, zářezu do listu, podle překrývání laloků a jejich hrotů, podle vybarvení a hnědého mramorování plovoucích listů lze odhadnout název odrůdy či alespoň skupinu odrůd.

Čerstvě vynořený list bývá velmi často vybarven dopurpurova, dofialova, dočervena či kovově dobronzova, stárnutím zezelená (v Abecedním přehledu rostlin toto neuvádím, je to obecný jev.) Oranžově měďnatě proměnné a žluté a také trpasličí kultivary mívají listy svrchu silně hnědě mramorované ( tj. mapovitě skvrnité), na spodku listu jen hnědě skvrnité nebo tečkované. Spodní strana dospělého listu obvykle mívá červeně nafialovělý tón. Nevýrazné ojedinělé skvrny má i řada dalších červených , růžových, zřídka i bílých odrůd. Odumírající list žloutne, pak hnědne, hnije a rozpadá se, klesá pod hladinu,je možné ho odříznout a odstranit z vody.

Listový kruh ( používám při popisu leknínů v Abecedním přehledu) je kruh, ve kterém jsou rozloženy leknínové listy jedné rostliny včetně mezer mezi listy (kruh je tedy vytýčen dvěma nejvzdálenějšími listy), zatímco pojmem listová plocha je míněna plocha , již by pokryly listy bez mezer, zjišťuji ji z plochy jednoho listu vynásobené počtem listů jedné rostliny. Podle těchto údajů se dá předem naplánovat plocha pokrytá vybranými lekníny v nově osazované nádrži. Největšími škůdci listů jsou vodní ptáci (kachny), hlodavci (ondatry) ,z ryb jen amur bílý, z hmyzu pak chodbičky vykusují larvy i dospělci (hlavně dospělí brouci), mšice, zavíječ (Nymhula), pohromou bývají ledové kroupy rozbíjející listy přilnuté k hladině vody.

Oddenek, rhizoimy v tzv. spícím stavu. Vypadá zhruba jako oddenek kosatce či křenu. Živiny získává ze substrátů (dna) a z fotosyntézy, živiny rozpuštěné ve vodě jsou pro výživu leknínů a stulíků nicotné , vodu tedy nečistí. Oddenky rostou v povrchové vrstvě substrátu. Narůstají buď vzpřímeně ( měďnatě proměnné odrůdy), nebo se plazí šikmo i svisle joko křen ( Maliacův typ oddenku), případně jsou dlouze plazivé typu odorata či tuberosa (viz Nymphaea odorata a N. tuberosa, zde rozlišeno). Délka oddenků sahá od 10 do 200 cm i více. Tloušťka , síla oddenku bývá 1-2 cm (trpasličí lekníny),2-5 cm ( N. candida+odorata+tuberosa), 6-10 cm ( N. alba a stulík žlutý). Dělením oddenků se lekníny a stulíky nejběžněji množí na jaře.

Vzrůstnost, mohutnost vzrůstu záleží na druhu, odrůdě. Dá se odvodit z uváděné hloubky vody ( a listové plochy), čím větší hloubku vody rostlina snese ,čím větší je listová plocha, tím je robustnějšího vzrůstu.

Stanoviště

Lekníny pěstujeme hlavně kvůli jejich krásným květům. Hlavní zásady pro bohaté kvetení jsou stanoviště na plném slunci, teplá voda (pozor na větrná místa, na doplňování studené vody, na stínící stromy a domy ), správná hloubka vody, dobrý chemismus vody (pH, okysličenost, rozpuštěné jedovaté plyny aj. )dobrý zdravotní stav ( ihned zničit náhle uhnilé rostliny ohněm a izolovat nádrž , ošetřit v ní vodu hypermanganem dorůžova, ničit přemnožené požeové škůdce a podporovat ryby), dostatek živin (ze substrátu,z fotosyntézy- chránit nepoškozený a čistý zelený list, chránit zásobní orgán oddenek, vyměňovat a hnojit substrát, na jaře oddělovat konkurenční přírůstky oddenků).

Leknínům nejlépe vyhovuje stojatá (popř.mírně tekoucí) voda se správnou reakcí ( pH 6,8-8,5 je vhodná i pro kaprovité ryby) a bez zbytečného kolísání její teploty ( přehřátým leknínovým květům vadnou špice korunních plátků).Nádrže na lekníny by měly být rozlohou velké ,aspoň 5 m2, s hloubkou 50 cm a více. Vyžadují -6 hodin slunečního svitu denně, tedy bez stínění a bez velkých průvanů a větrů. Leknínová nádrž by měla být doplněna ostatními, hlavně čistícími rostlinami, které udržují kvalitu vody. Plovoucí rostliny by neměly konkurovat plovoucím listům leknínů v boji o prostor na hladině, neměly by je překrývat. Submerzní, ponořeně rostoucí ostliny zdatně čistí vodu, ale neměly by zaplevovat  nádoby s lekníny a připravovat je tak o živiny. Mělkovodní rostliny vyššího vzrůstu umisťujeme do severních mělčin, aby nestínily leknínové listy a květy. Podporujeme užitečné živočišťstvo , hlavně ryby, jež budou ošetřovat leknínové listy a zbavovat je škůdců.

Literatura V. Hříbal Zahradní jezírka a vodní rostliny.